Dnes už bych policajtům neutekl

Jan Miko si vyzkoušel nelegální sprayování na vlaky, honičky s policisty i společné tvoření s umělci v Bagdádu, Paříži či New Yorku. Dnes píše knihu, připravuje svoji dosud největší pražskou výstavu a užívá si, když může svět streetartu otevírat ostatním.
S graffiti jste začal v šestnácti letech. Jak jste se k němu dostal?
Psala se půlka 90. let a já vyrůstal na pražském sídlišti, jako člen generace, kterou spojovalo, že na ni rodiče neměli moc čas, protože se zkoušeli různě uchytit, třeba v byznysu. Kolem se valila lavina heroinu a my mohli skončit v base, nebo na uměleckých školách. Pro mě to dopadlo dobře, nastoupil jsem na uměleckou průmyslovku. Potřebovali jsme peníze na barvy a dost jsme „kalili“, takže jsme občas dělali různé neslušné věci, vše kromě drog, prostě jsme si museli poradit. Na tu školu chodila i „zlatá mládež“, jezdili jsme se spolužáky malovat na vlaky v limuzínách a sami jsme měli dvacet korun v kapse. Byla to bizarní poloha.
Co vás tehdy na sprayování lákalo?
Člověk si tím vydobyl respekt ve své partě. Když člověk dospívá a je zrovna chlapeček, tak ty hormony dělají šílené věci. Puberta. Já musím být nejlepší. Někdo zůstane a někdo taky odpadne.
Kolik vás z této generace u umělecké tvorby zůstalo?
Kdyby nám to někdo řekl, když jsme začínali, tak bych tomu nevěřil, ale ono se to fakt docela rozjelo a prvky graffiti dnes používá spousta umělců, malířů, módních návrhářů, sochařů. V Česku nás bude několik set.
Timo, ToyBox a mnozí další street art umělci si velmi pečlivě střeží svoji identitu. Částečně tvoří věci za hranou zákona, na principu, který část populace odsuzuje. Proč jdete s kůží na trh?
Co se dělo, to se dělo. Dnes už nelegální věci nedělám, maximálně nějaké projekty v zahraničí. Nemám potřebu se honit s policisty a taky bych jim už asi neutekl. Když jsme byli mladí, tak jim bývalo tak kolem padesátky a já byl rychlý, to bylo něco jiného.
Dostal jste někdy za graffiti nějakou pokutu nebo trest?
Jo, s tím mám zkušenosti. Placení pokut mě naučilo vážit si peněz. Také jsem dostal tříletou podmínku. My jsme se s tím moc nemazali. Tedy já. Dnes to mám trochu jinak.
Poměrně riskantní byl i váš pracovní pobyt v Iráku v roce 2013, kdy jste tam maloval na zdi spolu s Bahmanem Salahem, studentem tamní výtvarné školy.
To ano. Iráckým vůdcům graffiti vadilo a vadí, protože je to prostě nenáviděná západní kultura. Padly tam za něj i tresty smrti, docela krátce poté, co jsem odjel. Se mnou si to vyřídili až později, protože ta graffiti byla podepsaná mým jménem.

Jak přesně?
Al-Kaída v roce 2014 nabourala moje webové stránky, najednou se na nich objevila vlajka Al-Kaidy a vypadala, jako by se třepotala ve větru. Může se to zdát jako drobnost, ale zahlcují mi také můj mail a ty stránky nejedou kvalitně dodnes.
Jste ještě v kontaktu s Bahmanem? Pokračuje ten irácký projekt nějak?
Úplně minimálně, ale vím, že z Bahmana je úspěšný filmař.
Máte vy nějaký umělecký vzor?
Baví mě sledovat Berlin Kids, jako člověk je pro mě vzorem Keith Haring nebo Jean Michel Basquiat. Na české scéně mám rád práci Michala Škapy a Julia Reichela. Z jiného oboru je známý malíř Jiří Sozamský, to je takový válečník, jen tak si k sobě někoho nepustí a má drsný přístup k životu, a to mě inspiruje. Měli jsme spolu jednu výstavu.
Pracoval jste v mnoha zemích, hodně cestujete. Jak si v Česku co do podpory umění ve veřejném prostoru vedeme?
Začíná to fungovat, několik projektů jede, já jsem se zapojil třeba do projektu Hladové zdi, který vymyslel a zrealizoval Ondřej Klíma a který je k vidění v pražském Karlíně. Nebo jsem dělal výmalbu stanice metra Karlovo Náměstí pod hlavičkou společnosti Artwise. Je jen otázka času, než to v Praze nabere ještě větší rozměr. Soutěžit v tom podle mě nemá smysl, ale pokud bych měl srovnávat, tak hodně schopné jsou evropské severské země. V západní Evropě je to spíš už obehraný starý model, který vlastně nikoho nezajímá. Je zvláštní, jak se to po to světě přelévá, je to taková tekutina, která teče přes nějaké schody…
Jak se dá streetart podpořit?
Vyčlenit na něj nějaké peníze a plochy. Patří k tomu workshopy, jde i o to, vychovávat k němu děti. Dát jim možnost si graffiti zkusit, ale taky mluvit o teorii, bezpečnosti, prevenci. Že si kombinace vlaků a elektrického proudu někdy bere lidské životy. Že může mít dopady v rámci trestné činnosti a podobně.

Proč by si měl člověk graffiti sám vyzkoušet?
Podle mě je důležité, aby lidé tvořili. Je to lidská přirozenost, máme to prostě v genech. V pravěku taky lidé začali tím, že někdo vzal opálený klacek a udělal čáru na „šutr“. Teprve pak vylezli ven a zjistili, že se dá budovat civilizace. Podobně pak v New Yorku někdo udělal první tečku na zeď, pak čáru a pak se to rozjelo. Každý rád maluje, někdo víc, někdo míň a když prorazíte tu blánu studu, tak to jde.
A k čemu street art, často nelegální věc, potřebuje společnost?
Podle mě krásně narušuje unifikovanost. Graffiti fungují po vizuální stránce na stejném principu jako žížala v hlíně. Prostě ten prostor provrtávají a dostávají ty barvy na místa, kam by se nikdy nedostaly. Je to přirozený, veřejný proces. Já ulici vnímám jak úplně otevřené veřejné médium, kde se může stát cokoliv. Někoho tam přepadnou, někoho podříznou a někomu pomalují dům. Pořád je to jenom ulice. Na workshopech jsem měl malou, asi čtyřletou holčičku, a nejstaršímu studentovi bylo teď 72. Už maluje graffiti zezadu na svém domečku. Mně to přijde absolutně okouzlující.
Vaše chystaná pražská výstava se jmenuje „Umění v segregaci podzemních drah“. Není metro spíš místem setkávání, než segregace?
Myslím si, že plní obě ty funkce. Funguje jako krevní řečiště města, třeba v New Yorku jedete společně s chudáky, ale i fakt bohatými lidmi, protože když je ucpané město, musí jít i bohatí dolů do metra. Pak ale potkávám ty „modely“ v sakách v Praze a vidím, jak jim hlavou hučí: „Panebože, ať už jsem někdo, ať už nemusím jezdit sockou.“ Metro mě stále fascinuje, začínal jsem malováním těch vagonů, dnes se podle něj orientuji v každém městě, kde se ocitnu. Nasávám jeho vizuál a podle něj se snažím rozkódovat, co od toho města mohu očekávat, kde vlastně jsem.
Píšete knihu. O čem bude?
Má pracovní název „Čtyři životy“ a je stavěná na principu deníkových zápisků od první půlky devadesátých let do současnosti. Zatím mám jen kostru a postupně to nabaluji, přidávám ty vitamíny. Je to pro mě očistný proces. Stále žiji v konfliktu sám se sebou, cítím se vykořeněný, protože nejsem zařazen v té klasické společnosti. Snažím se pochopit, co se stalo a proč, jestli je to správně a jestli se nemůže stát ještě něco úplně jiného a nebude to správněji, nebo ještě hůř. Kniha by měla vyjít tak do dvou, tří let.
Lucie Römer, novinářka